Emoce a nemoce - NEmoce

"Trauma je zážitek, který silně narušuje duševní rovnováhu a zanechává trvalé následky."

Zaujalo mě, jak úzce spolu souvisí kůže a nervový systém. Oba vznikají ze stejného zárodečného listu. 

To co přichází skrze kůži, naše hranice, může odejít nervovým systémem. 

Vyloučit se. 

Vyjádřit se. 

Ukázat se.

Tělem.

Emocemi. 

Jako by kůže byla hranice, kde se setkává vnitřní a vnější, místo, kde vzniká tlak. 

Začala jsem si všímat, jak emoce – slzy, vztek, třes, chvění – nejsou naše slabost, ale způsob, jak se tělo vyrovnává s okolnim světem. 

Jak se ladíme, čistíme a regulujeme. 

Jak vyjádřením těla, emocemi přirozeně vylučujeme to, co už jsme přežili. 

Měníme sebe a můžeme měnit okolnosti.

Jak to potřebuje přirozeně proudit.

Uvolňovat napětí, přetlak... 

Dovolit si křičet, odejít, něco změnit....

Když si ale nedovolím cítit a prožívat se - když sevřu hrdlo, stáhnu ramena, usměju se přes bolest... 

Když zůstanu, vydržím to...

Když polknu slzy a zadržím vztek - když nevyjádřím svou pravdu - zůstane to ve mě. 

Tělo potom hledá jinou cestu, jak to uvolnit a ukázat to, co cítí a prožívá. 

Někdy přes kůži – ekzémy, svědění, vyrážky.

Když to ale potlačíme a ani ta kůže nemůže mluvit, jde to hlouběji. 

Do bolestí. 

Do orgánů. 

Do nemocí. 

Do tichého napětí, které časem může nabobtnat až do buněčné změny, do rakoviny.

To, co v prvopočátku potřebovalo prostě jen odejít – jako emoce, jako otřes, jako výkřik – se uvnitř promění. 

Hromadí. 

Obrací proti sobě. 

Autoimunitní onemocnění.

Když donutíme naše tělo, sami sebe mlčet a skrývat svou pravdu. Skrývat sami sebe...

Jít proti sobě.

Tomu jak to cítíme a potřebujeme...

Tělo to začne se vyjadřovat jinak. 

Nemocí. 

Bolestí. 

Způsobem, kterému už možná nechceme rozumět.

Ale pořád je to touha těla po tom, být vyslyšeno. 

Snaha si uvědomit naší pravdu. 

Cítit se sebou. 

Žít svůj vlastní život. 

Potřebujeme uvidět se a uslyšet to šeptání těla. 

Uvědomit si sami sebe.

Jenže my se bojíme, toho, co jsme odmítli vnímat a cítit, bojíme se převzít zodpovědnost za sebe a svůj život.

Něco udělat.

Radši to vydržíme. 

Zatneme zuby. 

Posuneme hranici. 

Radši si myslíme, že to nejde jinak, nechceme vidět jinou cestu. Zůstáváme dětmi. 

Bojíme se něco změnit. 

Možná je cesta zpět právě v tom, že se znovu naučíme uvolňovat. 

Plakat. 

Řvát. 

Třást se. 

Smát se. 

Říkat, co cítíme. 

Odejít.

Postavit se za sebe. 

Dovolíme tělu, aby mluvilo. 

Dáme mu prostor být živé. 

Budeme následovat jeho vnitřní vedení. 

Necháme se konečně žít.

Trauma není to, co se nám stalo, nebo jak se k nám chovali druzí. 

Trauma vzniká tam, kde jsme se neprožili ve spojení s tělem. 

Trauma je ztráta vazby s vlastním tělem.

Ztráta vědomí, že Já jsem svým tělem.

Ztráta vlastního těla, života a cesty. 

Života, v němž se můžeme nechat být tím, kým jsme, protože příroda, která nás stvořila ví a vede nás.

Když ustoupíme svojí mysli a necháme se žít.

Uzdravíme se. 

🌱

Mirka Zagozdová 

https://www.telojebohem.cz/l/trauma/

https://www.telojebohem.cz/ztrata-sebe/