Chyba je Cesta

Jako bych cítila tlak, který ve mě vzbuzoval pocity viny. Bránila jsem se, bojovala jsem s tím a nedokázala jsem si uvědomit, že nejsem špatně, že se nemusím ani vinit ani litovat, když udělám chybu. 

Že to prostě potřebuji zkusit znovu a převzít zodpovědnost. S vědomím a pokorou, že ta chyba není nic proti mně. 

Že to není moje kritika, soud ani hodnocení, ale že mi dává šanci udělat novou volbu a zkusit to znovu a jinak. 

Poučit se a místo pocitů viny, lítosti a odsuzování sebe sama prostě přijmout zodpovědnost a udělat to znovu a jinak. 

Opravit to, změnit tu situaci jinou volbou. 

Udělat další pokus.

Já jsem si nedokázala uvědomit, že život je vlastně sled nových a nových možností, dalších a dalších šancí, nových a nových pokusů udělat to znovu a znovu a znovu a jinak. 

Že těmi chybami, zkušenostmi se posouvám a rostu. Vyvíjím se.

Byla jsem jako malé zraněné dítě, které se bojí udělat chybu, že bude špatně a kvůli tomu strachu vlastně stojí pořád na místě a opakuje tutéž chybu stále znovu a znovu a znovu. 

Ztratila jsem motivaci k růstu. 

Systém nás naučil se stydět za chyby, protože nás pořád hodnotil a natlačil nás do výkonu a skrývání se. 

Své pravdy. Sebe sama.

Nedovolila jsem se přiznat se k sobě, ke své pravdě. Kdo doopravdy jsem a jak to mám a za to se postavit a vybrat si sama sebe znovu a znovu a znovu.  

Pořád jsem chodila v kruzích.

Šance, jak opustit ten kruh je přiznat si chybu že jsem prostě něco udělala špatně a vybrat si znovu. 

Postavit se za sebe a dovolit si mít další pokus udělat to jinak.  

A těmi volbami růst a dospět.

Když si dovolím přiznat se, že jsem chybovala, tak se tím přiznám i ke svému životu. 

Sama k sobě.

Postavím se na své nohy a můžu jít dál.

Naše chyby jsou naše navigace, která nás učí zastavit se a přepočítat trasu. 

Uvědomit si, cítit, že jsme někde odbočili špatně a zvolit znovu a jinak. 

Najít správný směr. Jinou zkušenost. Více v souladu s námi.

Přiblížit se více a více sami k sobě, jak já to mám, cítím a potřebuji. 

Mám nekonečně možnosti vybrat si znovu a znovu a znovu ten správný směr.

Místo toho ze strachu, že uděláme chybu jdeme často dál se zakrytýma očima, zarytě pořád tím jedním směrem. 

Odmítáme přijmout zodpovědnost, protože se bojíme si přiznat pravdu, že jdeme špatně. Že strachu, co tomu řeknou druzí. 

Jak budeme vypadat.

Kolikrát jsem šla urputně proti sobě, i když jsem to věděla a cítila. Trvala jsem na tom a bála se prostě zastavit, rozhlédnout se, uvědomit si co cítím a potřebují Já a znovu odbočit jinam.

Kvůli strachu z chyby zůstáváme na místech, která nám nevyhovují s lidmi, se kterými nechceme. 

A nechceme vidět volání naší duše, která ví, zná ten směr. 

Nebo naopak si nedovolíme být s těmi lidmi, se kterými máme.

Bojíme se, že o všechno přijedeme, ale přicházíme o svůj život.

Možná uzdravení dítěte v nás je proces, vzdání se všech přesvědčení druhých o tom, jak máme jít a prostě si sami dospěle vybrat. 

Postavit se za sebe.

Protože tohle je náš život a náš čas.

Žijeme ho se sebou a pro sebe.

My sami sobě za to buďto stojíme, nebo nestojíme.

Naši hodnotu si určujeme sami.

A jednou se budeme zpovídat sami sobě, jak jsme žili tento náš jedinečný život.

Máme moc ve svých rukou.

Naučme to svým životem své děti a dostanou do vínku dar svého života.

Buďme sami pro sebe dobří. 

Buďme si vědomi sami sebe, svého těla a života.

Poučme se ze svých chyb a jděme dál.

🌱

Přepočítat? 

Teď se zastavme, otevřeme oči...

.... a rozhlédněme se a...

Zvolme si znovu.

Můžeme!

Cokoli.

🌱

Mirka Zagozdová