Teorie citové vazby jinak: návrat k sobě
Tradiční teorie citové vazby říká, že dítě se potřebuje emočně navázat na matku, aby mělo pocit bezpečí a mohlo se zdravě vyvíjet.
Ale co když to není celá pravda? Co když nejdůležitější vazba, kterou potřebujeme, není k matce, ale k vlastnímu tělu?
Mnoho lidí celý život snaží tuto primární vazbu, tento vztah, spojení najít – ale hledají ji venku, v druhých lidech.
Hledají jistotu, bezpečí a stabilitu v partnerovi, přátelích nebo jiných blízkých. Někdy i ve věcech a majetku.
Jenže ti druzí nám nepatří a nemohou nám dát něco, co si neumíme dát sami. A žádná věc nás nedokáže trvale uspokojit.
Naše tělo je jediné, co je tu s námi vždy a bezpodmínečně. Právě v něm můžeme najít to, co tak zoufale hledáme venku.
Vztahová závislost a strach ze ztráty často pochází právě z tohoto nesprávného přesvědčení.
Pokud jsme jako děti neměli dostatečně citlivou a vnímavou matku, naučili jsme se obracet pozornost ven, místo dovnitř.
Místo abychom cítili sami sebe, začali jsme cítit druhé – sledovat jejich emoce, potřeby a reakce.
Tak vznikla iluze, že náš život závisí na druhých, že bez jejich lásky a přijetí nepřežijeme.
Tento vzorec se pak přenáší do dospělosti. Vztahy oscilují mezi láskou a strachem z opuštění, z odmítnutí, ze ztráty.
Kontrola, žárlivost, lpění – to vše pochází z přesvědčení, že ten druhý je naším zdrojem života..
Ve chvíli, kdy se obrátíme zpět k sobě, k vlastnímu tělu, přichází úleva. Vědomí, že nejsme závislí na nikom jiném, že máme sami sebe, přináší svobodu.
Můžeme SE cítit.
Je to i hlubší pochopení biblického výroku „Miluj bližního svého jako sebe sama.“ Se zaměřením na tu první část – milovat druhé, jako by byli námi. Tak dlouho jsme se snažili být tu pro druhé, že jsme zapomněli cítit sami sebe.
Zapomněli jsme, že naše tělo cítí. Že ten náš bližní JE prostě naše tělo, ke kterému jsme se zapomněli vztahovat. Které jsme dostali od Boha darem, o který máme s vděčnosti pečovat. O svůj život.
Milovat někoho neznamená obětovat se pro něj nebo ho stavět na první místo. Znamená to být věrný sobě, cítit své tělo a potřeby, svůj vnitřní život.
A teprve z tohoto místa můžeme skutečně svobodně milovat druhé – ne ze závislosti, ale z radosti. Ne z potřeby, ale z volby.
Když se napojíme zpět na sebe, přichází radost, lehkost a vnitřní síla. Obnovená moc nad okolnostmi života.
Už se nemusíme snažit někomu zalíbit, bát se, že zůstaneme sami, nebo potlačovat své pocity, sami sebe, abychom neublížili druhým.
Zůstává úcta a respekt – k sobě i k nim. Dáváme sobě i druhým svobodu být tím, kým skutečně jsme.
Možná je čas přehodnotit, co znamená citová vazba. Možná jsme nikdy neměli hledat bezpečí v druhých, ale vždycky jen sami v sobě.
Být si sebe vědomí. Jak my to cítíme a co potřebujeme. A podle toho jednat. Převzít zodpovědnost za sebe a svůj život.
Za to, jak SE cítíme.
A skrze své tělo zůstat v hlubším napojení - na přírodu a její vedení. Opřít se o svou pravou podstatu. Postavit se na své místo.
V dokonalé symbióze všeho, co bylo stvořeno.
Protože ona ví proč.
Nejistá vazba k tělu znamená, že nemáš pevný, bezpečný pocit, že tvoje tělo je tu pro tebe, že mu můžeš důvěřovat a že jste jedním.
Vyhýbavá vazba k tělu:
Ty sama se ke svému tělu stavíš odtažitě nebo ho ignoruješ. Tělo vnímáš spíš jako nástroj na fungování (nebo jako přítěž), ne jako živou součást sebe. Neposloucháš jeho signály (únavu, bolest, radost), protože kdysi bylo bezpečnější je nevnímat. Možná se vyhýbáš jeho potřebám (odpočinku, doteku, potěšení), protože cítit tělo bylo spojeno se zklamáním nebo bolestí.
Úzkostná vazba k tělu:
Ke svému tělu máš vztah plný nejistoty – někdy mu důvěřuješ, jindy se ho bojíš nebo na něj jsi naštvaná. Neustále ho sleduješ, kontroluješ, bojíš se, že tě „zradí“ (například onemocní, nebude vypadat, jak si přeješ). Můžeš být přecitlivělá na jeho projevy, mít potřebu ho „spravovat“ nebo nad ním získat kontrolu, protože si nejsi jistá, že ti opravdu „patří“ a je na tvé straně.
Dezorganizovaná vazba k tělu:
Tělo je pro tebe zdrojem strachu i útěchy zároveň. Možná se v něm necítíš bezpečně, ale zároveň ho zoufale potřebuješ. Signály z těla tě matou – nevíš, jestli jim můžeš věřit. Někdy cítíš velkou lásku a přítomnost, jindy cizotu, odpor nebo dokonce vnitřní boj proti vlastnímu tělu. Vztah k tělu je pak zmatený, chaotický, plný protikladných emocí.
Bezpečná citová vazba k tělu znamená, že v hloubi cítíš, že tvé tělo je tvůj domov.
Cítíš, že ti tělo patří, že je na tvé straně a že jeho projevy ti pomáhají, ne tě ohrožují.
Jak to může vypadat?
Důvěra: Věříš signálům svého těla. Když tělo něco říká (např. únavou, chutí, bolestí, radostí), bereš to vážně, nasloucháš tomu a reaguješ s respektem. Nezpochybňuješ pořád, jestli "si to nevymýšlíš" nebo "přeháníš".
Laskavost: Jednáš se svým tělem tak, jako by to bylo milované dítě, zvíře, přítel nebo spojenec. Když tělo potřebuje odpočinek, dáš mu ho. Když potřebuje pohyb, pohneš se. Když něco bolí, nehádáš se s ním ani ho nenutíš "držet krok", ale zajímáš se, co ti tělo chce říct. Nasloucháš si.
Spolupráce: Nevnímáš tělo jako něco odděleného ("moje tělo mě zklamalo", "musím ho přemoci"), ale jako součást sebe – jako partnera, se kterým spolu tvoříte život. Jste jedním.
Přijetí: Přijímáš své tělo takové, jaké je. Víš, že tělo se mění – stárne, uzdravuje, učí se – a místo boje si dovolíš tyto změny prožívat s ním, ne proti němu. Přijímáš své pocity, emoce a vnitřní život.
Přítomnost: Cítíš své tělo "zevnitř". Nejen to, jak vypadá navenek, ale hlavně to, jak se cítí, co prožívá, své city, enoce a potřeby. Dýcháš, vnímáš doteky, teplo, tíhu, lehkost. Tělo není objekt, ale živá, vědomá bytost.
Když máš bezpečnou vazbu se svým tělem, je to jako kdybys měla v sobě hlubokou důvěru:
„Jsem tu pro tebe.“
A tělo ti odpovídá:
„A já jsem tu pro tebe.“