V přírodě existují okamžiky, kdy se čas na chvíli zastaví.
Když se nad loukou nebo polem zvedne hejno špačků, jako by se před očima otevřela jiná úroveň reality.
Těla ptáků se pohybují společně, jako by byla jedním organismem. Přelévají se jako vlna, mění směr v naprosté souhře, bez velitelů, plánů a instrukcí.
A přesto se žádný z...
Napadla mě paralela mezi sluncem, vědomím a černou dírou.
Jako malí jsme měli pozornost pro sebe, v sobě. Upřímně jsme se vyjadřovali a nebáli se být.
Náš čas plynul v těle, byli jsme živí.
Cítili jsme vlastní přitažlivost - gravitaci mezi vědomím a tělem. Mezi námi a zdrojem života.Byli jsme napojení na přírodu. Byli jsme jí. Slunce svítilo zevnitř....
Mnohdy ve světě se uz děje terramace, přirozené kompostování lidského těla –pri které se proces smrti přesouvá do ticha a hloubky Země. Tak. jak o u uložení do těla do hrobu.
Už spoustu let zvedám žížaly z chodníku a dávám je do trávy. Po dešti, aby neuschly.
Uvidíš-li duši zvířete, začneš slyšet i tu svou.
Kdysi jsem začala emoční homeopatií zvířat.
Cítila jsem, že jejich těla vyprávějí příběhy, které nikdo neslyší.
Viděla jsem je.
A věděla, že mají emoce stejně skutečné jako my.
Že se cítí a prožívají.
Chtěla jsem být jejich hlasem.
Ukázat lidem: Podívejte, oni cítí. Oni vědí. Oni jsou....
Nikdy jsem nevnímala své tělo jako živou bytost. Vědomou, cítící bytost. Až teď.
Dlouho jsem si nedokázala přiznat chybu. Strašně jsem bála, že když přiznám svou chybu, že budu špatně.
Jako bych cítila tlak, který ve mě vzbuzoval pocity viny. Bránila jsem se, bojovala jsem s tím a nedokázala jsem si uvědomit, že nejsem špatně, že se nemusím ani vinit ani litovat, když udělám chybu.
Že to prostě potřebuji zkusit...
Celý svůj život jsem milovala zvířata.
Večer jsem cítila smutek. Měla jsem chvíli pocit, že dělám všechno špatně.
Zase se budeme stěhovat. Konec vztahu. Jako by se mi navenek všechno hroutilo pod rukama.
Dostala jsem i strach, jaký to je vzor pro moje děti.
A ráno jsem si uvědomila, že paradoxně jsem jim tím nejlepším vzorem.
Že to, co vypadá jako...
Vezmi mě domů
Loni na podzim jsem na procházce v lese vnímala, že mi Eliška říká, že odejde. Že se její život chýlí ke konci. Hodně jsme plakala.
Říkala jsem jí, že nechci, aby se trápila a že ji nechci nechat uspat. Aby zemřela sama a v klidu, doma.
Čas běžel a v listopadu ji začal...